Co bude můj další side quest

Co bude můj další side quest?

V různých obdobích mě lidé znali kvůli úplně jiným věcem.

Na vysoké jsem byl pro spoustu lidí ambasador FIS, kluk ze 4FISu, co pořádá sportovní akce, objevuje se na seznamovácích, rozdává studijní i nestudijní rady a nějakým způsobem zná člověka skoro na všechno.

Bavilo mě dávat lidi dohromady, rozjíždět nové věci a občas je možná hrotit o něco víc, než bylo nezbytně nutné.

To poslední se ostatně netýkalo jen organizování.

Stačilo navrhnout volejbal, badminton, padel nebo běh a z nevinného „jdeme si trochu zasportovat“ se poměrně snadno stala aktivita, u které bylo z nějakého důvodu potřeba počítat skóre.

Ještě předtím byly šachy

Ještě mnohem dřív mě lidé znali hlavně jako šachistu.

Když mi bylo jedenáct, opakovaně jsem vyhrával přebor Prahy juniorů do 20 let. Později jsem získal titul FIDE Master, párkrát se objevil v České televizi nebo v šachových médiích a díky šachům jsem poznal obrovské množství velmi zajímavých lidí. S některými z nich mám tu čest se přátelit.

Možná právě to byla jedna z nejzajímavějších věcí, které mi šachy daly.

Za šachovnicí může sedět dítě, které sotva dosáhne na poslední řadu, úspěšný podnikatel nebo pražský důchodce. Lidé, kteří by se za normálních okolností pravděpodobně nikdy nepotkali. A za pár minut spolu řeší chaos na 64 polích.

Schopnost bavit se s lidmi z velmi rozdílných prostředí mi už nějak zůstala.

A pak jsem se na rok sebral a odjel do USA

V letech 2017–2018 jsem strávil rok na střední škole v USA.

V zásadě jsem se ze dne na den sebral, opustil většinu svých jistot a odjel do prostředí, o kterém jsem toho dopředu zase tolik nevěděl.

Nevěděl jsem, jaká bude moje hostitelská rodina. Jestli budu zvládat školu. Jak mě vezmou spolužáci. Jestli si tam najdu kamarády. A samozřejmě jsem měl v hlavě ještě spoustu dalších otázek, které člověka napadnou, když se na rok odstěhuje na jiný kontinent.

Nakonec většina obav byla zbytečná.

Tedy až na několik poměrně amerických momentů.

Asi sto metrů od domu, kde jsem bydlel, například někdo vykradl obchod se zbraněmi. Což bylo o něco bizarnější ve chvíli, kdy si člověk uvědomil, že v našem domě se prakticky nikdy nezamykaly dveře.

A hned další den jsem uvnitř domu potkal člověka, kterého jsem neznal, s pistolí.

Moje vyhodnocení situace bylo v tu chvíli poměrně jednoduché: rychle do pokoje, zavřít dveře a volat 911.

Puls bych tehdy asi raději neměřil.

Policie dorazila zhruba po patnácti minutách, a nakonec se ukázalo, že situace měla výrazně méně dramatické vysvětlení, než jak vypadala v prvních několika sekundách. Pro člověka, který přijel z Česka a druhý den vidí doma neznámého člověka se zbraní, to ale nebyl úplně standardní začátek dne.

Naštěstí zbytek amerického roku už definovaly hlavně příjemnější věci.

Našel jsem si tam několik přátel, velkou část z nich díky volejbalovému týmu, do kterého jsem se přidal. A znovu jsem si ověřil něco, co se mi potom opakovalo ještě několikrát. Když člověk vleze do nového prostředí a začne něco dělat s ostatními, bariéry mizí poměrně rychle.

Pak přišla vysoká. A další etapa.

Po návratu z USA přišla vysoká škola a postupně i všechny aktivity kolem ní.

Ambasadorství FIS, 4FIS, seznamováky, sportovní akce, studentské iniciativy, rady mladším studentům a spousta lidí, které bych bez těchto aktivit pravděpodobně nikdy nepotkal.

Několik let to byla přirozená součást mého života.

S koncem studia ale tahle etapa postupně skončila.

Ubyly seznamováky, studentské iniciativy i pravidelné organizování sportovních akcí na škole.

Neznamenalo to ale, že by zmizely všechny další role, se kterými si mě lidé spojovali.

Chvíli jsem byl taky „Petr ze Samsungu“

Zhruba rok a půl jsem pracoval v Samsungu.

A vedle samotné práce mělo tohle období jeden poměrně praktický vedlejší efekt: několik mých blízkých přátel si díky mně pořídilo telefon, televizi nebo jiné zařízení se zaměstnaneckou slevou.

Takže jsem byl nějakou dobu mimo jiné i člověk, kterému se vyplatilo napsat před nákupem elektroniky.

I tahle éra ale postupně skončila.

Začal jsem mít pocit, že se profesně neposouvám směrem, kterým bych chtěl. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že mi vyhovuje prostředí, kde lidé nechtějí jen dokončit svoji agendu, ale mají chuť hledat lepší řešení, zpochybňovat zaběhnuté věci a společně je posouvat dál.

A právě takové prostředí jsem si pamatoval z Albertu.

Návrat k lovebrandu

Od dubna 2025 jsem dostal možnost vrátit se do Albertu, kde jsem už v roce 2023 absolvoval stáž.

Tehdy jsem si odtud odnesl hlavně pocit, že tam lidé opravdu táhnou za jeden provaz. Možná i proto pro mě Albert zůstal takovým pracovním lovebrandem a nabídka vrátit se dávala smysl.

A spolu s návratem se znovu objevila i možnost dělat věci mimo čistě pracovní náplň.

Velkou část energie, kterou jsem předtím dával do studentských aktivit, jsem postupně začal věnovat zaměstnaneckému spolku a organizování akcí pro kolegy.

Díky tomu jsem zase poznal další skupinu lidí a dostal se k věcem, které bych před pár lety úplně nečekal.

Třeba k rozhovoru do firemního časopisu, kde jsme se nakonec nebavili jen o tom, co dělám v práci. Nebo k příležitostem potkávat se a bavit s lidmi napříč firmou, včetně členů boardu.

A přesně takové přesahy mě asi baví nejvíc.

Ne všechno ale vyjde podle plánu

Na tomhle webu samozřejmě najdete hlavně věci, které se povedly.

Tituly, projekty, závody, práci, cestování nebo různé aktivity, kterých jsem se mohl účastnit.

Realita ale není jen seznam úspěchů.

V březnu jsem si například při bloku na volejbale zlomil malíček.

Zní to jako poměrně banální zranění, dokud nezjistíte, kolik věcí se zlomeným prstem najednou dělat nemůžete.

Na dlouhou dobu tak dostaly stopku právě sporty, které mě baví nejvíc — především volejbal a bouldering.

A velmi dobře načasované to nebylo ani z pohledu dovolené v Thajsku.

Řekněme, že některé aktivity by tam pravděpodobně vypadaly trochu jinak, kdybych nepřiletěl se sádrou na ruce.

Na druhou stranu mám alespoň poměrně originální fotky z dovolené.

Proč to celé píšu?

Protože podobně vznikl i tenhle web.

Není to jen CV v hezčím kabátě a nechci, aby to byl katalog věcí, které se mi někdy povedly.

Je to spíš místo, kde postupně dávám dohromady věci, které dělám, které mě baví, nad kterými přemýšlím nebo které bych chtěl někdy zkusit.

Šachy. Rok v USA. Data a AI. Sport. Organizování akcí. Cestování. Projekty, které dávají smysl. A občas projekty, jejichž smysl se ukáže až později.

Když se na poslední roky podívám zpětně, velká část těch nejzajímavějších věcí nevznikla podle nějakého dlouhodobého plánu.

V jedenácti asi neplánujete, že vám šachy jednou otevřou dveře k lidem z úplně rozdílných světů.

Při odletu do USA nevíte, kdo vás bude čekat na druhé straně oceánu.

Na začátku vysoké netušíte, že za pár let budete znát půlku lidí kolem studentských spolků a organizovat akce pro stovky dalších.

A když nastupujete do práce, taky nutně nevíte, kam vás to zavede mimo samotnou pracovní náplň.

Prostě se objeví příležitost, zajímavý člověk nebo nápad a já si často řeknu: proč ne?

A aktuálně mám pocit, že je zase prostor pro něco dalšího.

Nemusí to být firma. Nemusí to být sportovní akce. Nemusí to být ani něco, co už dnes umím přesně pojmenovat.

Spíš projekt s nějakým přesahem. Něco, kde se potkají zajímaví lidé, nové zkušenosti a možnost něco skutečně vytvořit.

Takže pokud máte nápad, projekt, iniciativu nebo jen něco, u čeho vás napadlo „tohle by Petra mohlo bavit“, klidně se ozvěte.

Možná z toho nic nebude.

A možná to bude můj další side quest.